Vraťme vodu Čechům

Voda se prý stane předvolebním tématem. A politici budou hlásat její návrat do českých rukou. Alespoň to tvrdí idnes.cz. 

Nelze než souhlasit, tématem politiků se dřívější privatizace ve vodárenství už stala. A s tím se také šíří řada ošklivých mýtů.

Aby bylo jasno – já osobně jsem také spíše zastáncem toho, že provoz vodovodů a kanalizací měl zůstat v rukou obcí a měst, event. krajů či státu. Protože jde o strategickou záležitost. A protože zisky z této oblasti mohly zůstávat doma. Ale buďme fér a netvrďme, co není pravda.

Stále častěji se objevuje názor, že zahraniční společnosti jen prodávají vodu, zatímco drahé opravy platí obce a města. Ve skutečnosti tam, kde je soukromý provozovatel, platí ve většině případů opravy on. Tak je tomu třeba v Praze, o které se dnes tak často mluví.

„Městská“ společnost PVS (Pražská vodárenská společnost) platí a řídí rekonstrukce. Aha, řeknete si. To je pořád velký balík peněz. Je, ale z drtivé většiny se plní z nájmu placeného PVK (Pražské vodovody a kanalizace), tedy firmou s oním zahraničním vlastníkem. Dělá to okolo 2 miliard korun ročně. Leckde, třeba ve východních Čechách, velkou část nájmu provozovatel dokonce platí dopředu. A uvolňuje tak peníze na rekonstrukce s předstihem.

Zahraniční provozovatelé samozřejmě vydělávají. Na druhou stranu přinesly nové know-how. Je to vidět například u havárií. Lidé je dnes většinou ani nezaznamenají – voda rychle přiteče jinudy.

Především však za privatizaci zaplatily miliardy korun. Smůlu měla právě Praha, kde největší balík akcií za ní prodal někdejší Fond národního majetku (FNM). Veolia dala za PVK a provozní smlouvy okolo 7 miliard korun, většinu inkasoval stát, ne město. Pokud bude někdo chtít akcie zpátky, bude za to muset zaplatit. Tak jako v severních Čechách. Už teď všichni říkají, že tam voda nezlevní. Tak k čemu to bylo, když provozní smlouvy by časem tak jako tak vypršely?

Ne, nejsem zastáncem privatizace síťových odvětví. Ale není to věc černobílá. Konec konců, podobný model funguje v řadě zemí světa. Na začátku 90. let ho doporučoval i Mezinárodní měnový fond. Hygienici navíc upozorňují, že největší problém s kvalitou vody mají v malých obcích, které si vše spravují sami. Holt, ne vždy je nejlepší, když věci řídí politik.

A co je na tom nejsmutnější? Že by se všichni měli věnovat hlavně tomu, co ve vodohospodářství představuje opravdový problém. Především jde o změny v krajině, která dnes nedokáže zadržovat vodu. Ministerstvo životního prostředí říká, že máme nejvíc eroze půdy v Evropě. A lány řepky vyráběné na biopaliva, a tudíž masivně sypané dusičnany, ničí spodní vodu.

Vodohospodářství se také ještě před privatizací rozdrobilo na úroveň obcí. Některé z nich to prostě nezvládají. Taková hezky roztažená obec o pár desítkách čísel totiž může mít stejně metrů trubek jako malé město. Ale za vodné a stočné vybere mnohem méně.

Navíc je tu ono známé betonování, které prostě ubírá půdu. Jenže to vše je tak nějak složitější. A zásady politického marketingu velí – jednoduše, heslovitě, útočit na emoce!