Mimořádná daň z mimořádných zisků je téměř schválena, rozpaky ale zůstávají. Ekonomové tvrdí, že postižené podniky buď jako daňové subjekty opustí tuto zemi, nebo si své zisky zakouzlí tak, aby jich nebylo tolik. Kloním se k tomu, že mají nejspíše pravdu. Rating ESG (sociální odpovědnosti) nehodnotí placení daní. Mnozí ekonomové a profesní organizace zase soptí, že je daň chaotická a diskriminační. Překonává i doporučení EU a kromě toho nepostihuje všechny společnosti, které na nynější situaci vydělávají. Daniel Prokop, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas dal těmto názorům zapravdu a navrhnul, či spíše zauvažoval o tom, že by bylo jednodušší zavést progresivní daň ze zisku podniků a korporací. Zdá se to příliš prosté na to, aby to prošlo.
Vláda mezi tím vykouzlila státní rozpočet na příští rok se schodkem téměř 300 miliard korun. Tvrdí, že je úsporný, že hledala a škrtala výdaje, kde se jen dalo. Hned na to ministerský předseda Petr Fiala odcestoval do Egypta na ekologický summit COP 27, kde se připojí, tedy ne on, ale Česká republika, k závazku snížit emise metanu o 30 procent. Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková nedlouho před svou rezignací při té příležitosti připomněla mandát Rady Evropy pro toto zasedání: „Rada ve svých závěrech zdůrazňuje, že ambiciózní klimatická opatření přinášejí příležitosti pro planetu, globální ekonomiku a lidi, a podtrhuje, že je důležité zajistit spravedlivý přechod k udržitelným ekonomikám a společnostem odolným vůči změně klimatu, v jehož rámci nezůstane nikdo opomenut.“ Jestli členské státy svůj mandát naplní, bude to stát majlant. Česká republika se rovněž zavázala začít splácet svůj vklad do fondu 100 miliard dolarů na pomoc rozvojovým zemím při opatřeních proti klimatu. Pro nás to obnáší 100 až 180 milionů dolarů ročně (2,45 až 4,41 mld. Kč).
Poté, co obhájila hrubě deficitní rozpočet na příští rok, se vláda začala (konečně) trápit také otázkou, jak chronické schodky likvidovat. Zejména ten systémový, který každoročně působí nárůst státního dluhu o 220 miliard korun. Doporučuje zvyšovat daně, pak ještě zvýšit daně a nakonec zvýšit daně. Ministr práce a sociálních věcí a dočasný zastupitel ministra životního prostředí Marian Jurečka už nahlas zauvažoval, že by se zvýšit mohly, kromě DPH či jiných, také daně z příjmu. „Já si myslím, že toto je debata, kterou povedeme velmi vážně. Jsme pro progresívní zdanění. Pojďme v situaci, která je mimořádná, postavit zvýšení daní na princip těch, kteří solidární mohou být,“ řekl nedávno v rozhovoru pro DVTV. K možnému zvýšení DPH na zboží, které je dnes v nižší sazbě, pravil: „Pojďme hledat cesty tak, aby to bylo sociálně citlivé, aby to bylo proveditelné.“
Proveditelné to samozřejmě je a sociálně citlivé to bude také. Pocítí to střední vrstva obyvatel. Občané, kteří své příjmy nezakouzlí a ze země neutečou. Těchto lidí je skoro 6 miliard. Od roku 1990 nemají své politické zastoupení, a tak se s nimi oře a vláčí, aby stát mohl být stále větší. A spravedlivější, jak by dodala Hubáčková.
Skutečný problém nejsou státní příjmy, ale výdaje. Jen v malé míře ty, jimiž se stát stará o lidi: důchody, vzdělání, zdravotnictví, sociální výpomoci, apod. Ani ne stavba silnic, dálnic a železnic a nejde ani o veřejnou podporu veřejné hromadné dopravy. Jde především o výdaje, které si stát na sebe uvalil, nebo mu byly nařízeny, z důvodů ideologických a politických. Výdaje, jež jsou „ambiciózní“ a v mnoha případech marné. Dvacet let se například dotují obnovitelné zdroje energie. Stále jí není dost a není levná. A dvacet let nejméně to tak ještě bude. Řekněme, že je to veřejný zájem na čistotě životního prostředí. Ale pak by mělo smysl podpořit výzkum a vývoj. Ne nákup (instalaci), výrobu a teď i spotřebu (prostřednictvím cenových stropů). Tento chybný směr politický a dotační způsobil nejen nedostatek energie a drahotu, ale především stav, kdy největší výrobce OZE a největší držitel světových surovinových zásob k jejich výrobě je Čína. Žádná sociální citlivost ani spravedlnost není v tom, že střední stav podporuje čínské výrobce. Přerozdělují se příjmy z mimořádné daně na elektřinu, ocel, chemické výrobky..., jimž se říká emisní povolenky.
Dotace na elektromobily jsou další příklad. U nás to naštěstí ještě moc nefrčí, ale výstavbu dobíjecích stanic už si stát bere za svou (5 miliard korun). Tlak na přímou podporu elektroaut sílí. Máme jich zatím v provozu 2 % ze všech registrovaných. A je to „druhý nejhorší“ výsledek v EU. Co je na tom hrozného? Ve skutečnosti to, že automobilky platí pokuty za nadměrné prodeje aut spalovacích, aby se z nich dotoval nákup aut nespalovacích. Jde o přerozdělení obrovských částek, které se v cenách aut explicitně nezjevují, ale jsou tam. Do roku 2035 se mají spalovací auta zakázat úplně. Je to solidární a spravedlivé?
To není nic proti ekologii, jen uvádím příklady – řekněme – aktuální. Podobných „hrbů“ si stát nese mnohem více. Nasazuje si je metodou, že si určí úkol, cíl, termín, a pak se „hledají“ zdroje. A ty se zpravidla „v rozpočtu najdou“. Právě tato metoda nás přivádí do trvalých a stále hlubších dluhů a existenčních nesnází. Metoda dotažená k dokonalosti Evropskou komisí. Ministři členských zemí „se dohodli“ minulý týden, že od roku 2030 budou všechny budovy bezemisní. "Dohodli se" je celá analýza společenských nákladů (omezení dostupnosti bydlení - například) a výnosů (snížení teploty ovzduší). Máme vysokou inflaci? Zavinila ji vláda, nejméně z poloviny. Musí teď občanům i podnikům pomoci ze šlamastyky. Máme drahou elektřinu? Zavinila to vláda. Musí teď dotovat (také) ceny. Budou drané bezemisní byty? Určitě se "v rozpočtu najdou" nějaké dotace.
Ekonom Pavel Štěpánek, bývalý člen bankovní rady České národní banky, v článku pro Svět hospodářství připomíná, že úspěšná reforma sestává zhruba ze dvou třetin z výdajových škrtů a z jedné třetiny z růstu daní. Úvahy o rozpočtových škrtech ale u naší vlády zatím výrazně zaostávají. A když jsou nějaké citovány, týkají se zpravidla sociálních výdajů, které ale v případě úspěšných fiskálních reforem zůstaly v poměru k HDP konstantní, jak rovněž připomíná P. Štěpánek.
V prvním čtvrtletí 2019 stát přerozděloval 41,9 procenta hrubého domácího produktu, tedy všeho nového, co se v zemi vyrobilo. O tři roky později už to bylo 46,3 procenta, vypočítává ekonomka Markéta Šichtařová. Rozdíl 4,4 procentní body rozhodně nevyjadřuje zvýšení životní úrovně a bohatství střední třídy. Vyjadřuje její solidárnost. Nikdo není opomenut.
