Francouzský prezident Emanuel Macron tento týden obdařil svůj národ hluboce procítěným, černými předpověďmi protkaným projevem. V přímém televizním projevu. Jelikož je prezidentem druhé nejsilnější a nejvlivnější země Evropské unie, obdařeni jeho projevem se mohou cítit také ostatní národy tohoto našeho spolku.
„Náš systém založený na svobodě, v němž jsme si zvykli žít, někdy potřebuje, abychom ho bránili, což může znamenat přinášet oběti. /.../ To, co zažíváme, je spíše velký otřes a velký převrat. Již několik let zažíváme konec něčeho, co by se mohlo zdát jako hojnost. Konec hojnosti produktů a technologií, o kterých jsme se domnívali, že je budeme mít kdykoliv k dispozici,“ pravil prezident.
Může mít, a nejspíše také má pravdu. I v tom, jak poznamenal, že se musí hovořit otevřeně a upřímně.
Tak tedy upřímně: Kam směřuje onen „velký převrat“? Odkud kam se převracíme? Ke „konci“ hojnosti? Pro to bychom měli přinášet oběti? Ty se přinášejí pro cosi, co by mělo nastat, ne pro to, co „končí“.
Ať už ta hojnost v prezidentském projevu představuje cokoliv, pro většinu obyvatel EU je to prostý život pracujících lidí, vychovávajících své děti. Ti ony zmiňované otřesy už dávno pociťují. Nepotřebují, aby je o nich ujišťoval prezident.
Co potřebují je podpora a naděje, že jejich obyčejnému životu „konec“ nenastane. Potřebují vědět, že jejich vůdcové, jejich politici, pro to také něco dělají. Jak hodlají prospět k ukončení války v Evropě, jak hodlají ochránit své lidi a jak jim případně pomohou. Jak chtějí ochránit tu vzácnou a drahou svobodu, o níž se Macron také zmiňoval.
To býval úkol tak zvaných elit. Proto se jim tak říkalo a proto se dostávaly do vedení států. Macronův projev může znít jakkoliv, jen ne jako projev elity. Byl to projev bez vize, bez odhodlání.
Státník, který si asi nejčastěji z celé Evropy telefonovával s Putinem, teď mluví jako vystrašené děcko.
Autor je šéfredaktorem deníku Svethospodarstvi.cz
