Úděl veskrze rudý

Došlo na otázku, jak se Evropský zelený úděl, vyhlášený loni na podzim novou předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, bude platit. Zatím byl zveřejněn návrh, kolik to bude stát. 

Nejméně 260 miliard eur (6 052 000 000 000, slovy: 6 bilionů a 52 miliard Kč) jen do roku 2030. Přibližně polovinu pokryje rozpočet EU, zbytek členské státy, soukromé investice a zvláštní program financování Evropské investiční banky (EIB).

Evropská komise předpokládá, že členské státy budou své rozpočty sestavovat ekologicky. Mají zohledňovat ekologické aspekty a rizika a poučit se z osvědčených postupů.

Zelené peníze

Z prosincových prohlášení Leyenové a výkonného místopředsedy komise Franze Timmermanse vyplývá, že Evropský zelený úděl, jehož cílem je uhlíková neutralita EU do roku 2050, zahrne veškerou ekonomiku: energetický a těžební průmysl, zpracovatelský průmysl, zemědělství i dopravu. Nyní se řeklo nahlas tušené: zelenit se bude také (nebo především) finančnictví: evropský rozpočet, státní rozpočty, komerční úvěry, investiční fondy, pojišťovací plány i soukromý kapitál.

Podle čeho? Podle tzv. taxonomie. To je hodnocení zdrojů energie a průmyslových oborů na čisté a špinavé. Klasifikací, které zdroje a výrobky jsou udržitelné a které ne, se zabývá Evropská rada. Jejími členy jsou nejvyšší představitelé a předsedové členských států. Svá usnesení postupuje Evropskému parlamentu, který pak přijímá příslušné zákony.

Taxonomie tedy bude výsostně politické schéma, průsečík politických zájmů členských zemí a soukromých zájmů hájených lobbyingem podnikatelských sdružení a korporací a dobrovolnických aktivistických ogranizací. Cosi o celé věci napovídá skutečnost, že jako udržitelný zdroj energie není taxováno jádro, přestože je to nyní jediný průmyslově využitelný bezemisní a regulovatelný zdroj elektrické energie.

Taxa určí podmínky financování. Udržitelný produkt získá pro svůj rozvoj a investice levné úvěry od EIB, úvěry od komerčních bank budou výhodnější, protože ponesou menší rizika. Snad i dotace z veřejných zdrojů by se nějaká našla. Neudržitelné produkty to budou mít s financováním mnohem složitější a dražší.

Zelené daně

Proti obrovským investicím musejí stát silné zdroje. Jedním z nich má být „zajištění účinného stanovení ceny uhlíku“ prostřednictvím uhlíkové daně a uhlíkových cel. Zahrnuta bude strategie snížení emisí z dopravy o 90 % do roku 2050, čehož má být docíleno mj. zákazem výroby osobních aut se spalovacími motory a převedením silniční nákladní dopravy na železnici a vodní dopravu. To doprovázeno komentářem, že cena dopravy musí odrážet její dopad na životní prostředí a zdraví.

Tolik pro ilustraci; rozebírat zde krok za krokem by bylo nudné, většinou by se to neslo v podobném duchu. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok k tomu nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny řekl: „Pokud by směr měl být takový, že někdo něco prohlásí za zelené – ale nevíme kdo a na základě čeho – a podle toho bychom měli stanovovat, že to má nižší rizikovou váhu, pak tvrdím, že je to cesta do pekel. Klimatickou změnu mají řešit vlády, které na to mají nekonečné množství nástrojů. A navíc o těchto zásadních věcech mají rozhodovat lidé ve volbách. Ať si řeknou, zda chtějí více zeleného a méně pracovních míst a dobrovolné omezení svého materiálního blahobytu ve prospěch zelené budoucnosti.“

Aby snad občany nenapadlo rozhodovat špatně, Evropská komise připravuje „společenský pakt“, který by měl podnítit občany, obce a regiony v boji proti změnám klimatu. Zapojovat žáky i rodiče do transformačních změn mají školy všech stupňů. Zemědělství a potravinářský průmysl budou mít za úkol přijímat opatření, která spotřebitele přivedou ke zdravému a udržitelnému stravování a omezení plýtvání potravinami. Nejen to, komise připravuje také zákon o uhlíkové neutralitě, aby si lidé nemohli volit svůj úděl, jak by si přál pan Rusnok. V ČSSR také byla lidová demokracie, lidé si mohli svobodně volit, ale vedoucí úloha komunistické strany byl zákon (ústavní). A také aby bylo co porušovat. Když se porušuje zákon, musí se trestat.

Evropský zelený příděl

Výše citované jsou zatím jen zlomky celého projektu „udržitelnosti“. Ale už i ty naznačují, že jde o děsivý plán na přechod k přídělové ekonomice s totalitním společenským zřízením. Jak? Například když nebude EU plnit své dílčí cíle, přidělí se občanům (i podnikům) množství uhlíkových emisí, které mohou vyprodukovat. V přepočtu: kolik smějí spotřebovat elektřiny, kolik kilometrů mohou nacestovat motorovým dopravním prostředkem, kolik masa smějí zkonzumovat. Jen málo produktů a služeb bude přímo zakázaných, ale mnohé buď nebudou k mání, nebo jen pro nejbohatší, protože budou velice drahé. Například letenky, bavlněné prádlo, tropické ovoce, palivové dřevo nebo osobní auta pro soukromé účely.

Hospodářský růst má být oddělen od využívání zdrojů, tvrdí EK. Aby bylo možné získat totální kontrolu nad zdroji, bude nutné některé vykoupit. Německo uvažuje o odstupném pro provozovatele uhelných elektráren (40 mld. EUR). Není to sice znárodnění, jak ho známe my, ale svobodné podnikání také ne. Má-li být kontrola nad zdroji účinná, je nutné mít kontrolu nad spotřebou. A tu lze zavést jedině tak, že bude kontrola nad každým z občanů. Aby nevznikl odpor, aby se nehlasovalo a nevolilo nevhod, aby si lidé nezorganizovali černý trh s neudržitelným zbožím. Proto už teď tolik elektronických služeb, čipů, registrací, dálničních známek a satelitních mýt a kamer. Proto je nutné zapojit školství.

Je to povinnost EU vůči ostatnímu světu, prohlašuje Leyenová o Novém zeleném údělu. Touto frází odhaluje a korunuje podstatu vyhlášeného plánu Evropské komise, plánu nikoliv vědeckého a spásného, ale čistě ideologického. Plánu, na který vlastními dějinami poučení a díky vlastnímu úsilí svobodní lidé nemohou přistoupit.