Solární elektrárny potřetí na pranýři

Je pozoruhodné, jak fotovoltaické elektrárny pijí krev politikům a jak se politici snaží, s pochopením některých sdělovacích prostředků, aby pily krev i občanům. 

V době, kdy bezemisní zdroje energie jsou podporovány a propagovány v celé Evropě, naše politická reprezentace jim zatahuje smyčku. „Vláda táhne proti solárům“, hlásá například jeden novinový titulek. Je to tak absurdní, jako desetiletá solární historie v této zemi.

Systém státní podpory obnovitelných zdrojů energie (OZE), včetně slunečních elektráren, funguje od roku 2006. Solární boom ovšem vypukl v roce 2009. Tehdy Energetický regulační úřad (ERÚ) vydal cenový výměr, podle něhož fotovoltaické elektrárny, které získaly licenci, obdržely velice štědrou dotaci ve formě vysokých výkupních cen jimi vyrobené elektrické energie.

Ještě předtím byli příslušní vládní úředníci i poslanci Parlamentu České republiky odborníky varováni, že dotace je nepřiměřeně vysoká a podmínky pro její vyplácení příliš výhodné pro provozovatele elektráren. Konkrétně se jednalo o ustanovení, že cenové zvýhodnění se nesmí snížit o více než 5 % pro následující (roční) období.

Skutečně, úzká skupina dobře informovaných, připravených investorů využila štědré nabídky státu a rozhodně neprohloupila (a kdoví, zda to nebylo obráceně). To se ukázalo již zanedlouho, když ceny fotovoltaických panelů, a tím i pořizovací náklady investorů, začaly prudce klesat.

Mezi tím se usilovně budovalo. V roce 2008 činil instalovaný výkon slunečních elektráren u nás 39,5 MW (z celkových zhruba 17 720 MW), v roce 2011 to bylo 1971 MW. Tak je tomu v podstatě dosud; v roce 2018 byl ve fotovoltaice instalován výkon 2056,8 MW.

Co zastavilo slibně se rozvíjející solární energetiku? Státní podraz. V listopadu 2010 vyhláška ERÚ platná od 1. ledna 2011 zavedla měkčí podmínky pro získání podpory, ale současně ji drasticky snížila. Vypukly závody o dokončení rozestavěných zdrojů do Silvestra 2010. Nešlo jen o vysokou podporu, ale také o schopnost dodržet podnikatelské plány a splácet investiční úvěry.

Do bot teklo investorům hůře informovaným a méně připraveným. Mezi nimi byly i malé rodinné podniky nebo firmy, které v novém podnikání hledaly východisko z krize, která v letech 2008 až 2010 postihla světovou i tuzemskou ekonomiku.

V roce 2011 stát zavedl mimořádnou solární daň z příjmů ve výši 26 procent ve snaze napravit dřívější omyly. O tři roky později ji snížil na 10 procent, nicméně řadu malých provozovatelů již existujících zdrojů tím vytlačil z odvětví a všechny investory, kteří o výstavbě slunečních elektráren uvažovali, dokonale zaplašil.

Nyní se státní moc chystá dotace pro sluneční elektrárny opět snížit. Ne pro ty, které by snad někdo chtěl stavět, ale pro ty, které již jsou v provozu. Potřetí tedy státní moc zdvihá boj proti podnikatelům, jimž dříve poskytla podporu finanční i politickou.

A bude přitom poukazovat na to, jak se neoprávněně obohacují a jak na to občan-volič doplácí. Fackovat by ale měla především sama sebe. Svou nespolehlivostí a šupáctvím podlamuje důvěru nejen investorů a vlastníků elektráren, ale i důvěru veřejnosti v nadějnou a potřebnou technologii.

„Byl to Klondike způsobený obrovskými omyly, chybami nebo korupcí,“ řekl o letech solárního boomu Karel Havlíček, současný ministr průmyslu a obchodu a dopravy. Snad, ale po deseti letech jsou to jen prázdná slova.